na Blog.cz

... a s ním tím pádem i do Rouenu, onoho města, o kterém jsem se Vám posledně zmínila. Pominu to, že píši o "pár" dní později, než jsem slíbila, ale však vy mě už znáte... všechno mi trošku déle trvá ;).

Tak tedy... V konečné stanici jsem vystoupila a ocitla se kdesi pod zemí. Tak jsem kufr vyvlekla po schodech nahoru, odkud se linulo světlo z nádherné historické vstupní haly rouenského nádraží. Stoupla jsem si před východ ke dveřím, jak jsme se s paní domluvily. Prý tu na mě v osm bude čekat. Kouknu se na hodinky (dobrá, zní to příliš poeticky, jelikož já hodinky nenosím, takže jsem se koukla na čas na svém mobilu), je za pět minut osm, ještě má čas. Po chvíli se opět podívám, za dvě minuty, za minutu, už je osm, ale paní nikde. Dobrá, co se strachuju, Francouzi chodí přeci vždycky pozdě. Osm pět, osm sedm, osm deset. Zvoní mi mobil. Madame Kauffmann. Že by nestíhala, a tak mi volá?, blesklo mi hlavou.

...snad ne na dlouhou dobu naposledy.

Ano, zanedbávala jsem vás, stejně jako své pisatelské "umění", takže mě prosím pěkně omluvte, jestliže bude tento článek nepěkně napsaný. Musím se do toho zase zpátky dostat. Už se těším, až ze mě budou opět padat slova jedno za druhým, bez nějakého většiho promyšlení a přesto budou mé články dávat hlavu a patu a případně, jako třešnička na dortu, by se nemusely stydět ani za svou stylistyckou stránku :)

Ani nevím, proč jsem tak dlouho nepsala, ani jsem na své stránky nezabrousila. Nebudu se obhajovat nedostatkem času ani se nijak omluvat... prostě jsem nepsala a teď možná začnu, možná ne. Snad ano.

Ale konec nesmyslného žvatlání okolo a chození kolem horké kaše. Máme 23.8.2009 a to znamená co? Řekla bych, že většinu z vás teď trápí stejná myšlenka. Prázdniny se chýlí ke konci... Konec velkých prázdnin. Tak se jmenuje seriál, co dávali na Čt1, že? Neviděla jsem ani jeden díl, každopádně jeho název perfektně sedí k mému momentálnímu rozpoložení. Ne, že bych si nějak zvlášť uvědomovala konec prázdnin, popravdě řečeno, já jsem si ještě ani pořádně neuvědomila jejich začátek (už by bylo na čase je začít vnímat, že? :)), ale tyto dva měsíce (ať už se jim říká prázdniny nebo jen červenec a srpen či úplně jinak), byly opravdu velké.

A jak začaly?

Včera jsem byla s Jitou na knižním Veletrhu Svět knihy, jelikož jsem vyhrála dva lístky v literární soutěži "Za tuhle knihu Vám patří dík!". Od jedenácti hodin se tam včera konalo vyhlášení, a umístila jsem se na 4. - 10. místě :) Vyhlášení moderoval jakási mladý pán (omlouvám se, zapomněla jsem jméno), Anna Kulovaná, účastna byla také spisovatelka Petra Braunová a ředitelka veletrhu. Krom lístků jsem dostala knížku od Miloše Urbana s názvem Mrtvý holky... zní to celkem zvláštně, že? Také má podtitul 10 divných povídek ;) Tak jsem na ní zvědavá

A když už jsme tam byly, zúčastnily jsme se besedy s pamětníkem Františkem Zahrádkou, Jáchymem Topolem, Erazimem Kohákem (bohužel jsme o první část přišly) a také přednášky (asi to není to správné označení, ale nevím, jak jinak.. možná panelová diskuze? :P) s názvem Literatura jako médium, kde Saskia de Coster (Belgie), José Luis Peixoto (Portugalsko) a Chris Chryssopoulos (Řecko) odpovídali na dotazy Magdalény Platzové týkající se propojení literatury s jinými formami umění (film, fotografie, hudba, divadlo).

Všechno to bylo moc pěkné a poučné až na jedno... Zprotivil se mi Arnošt Goldflam. Šly jsme na jeho Dílnu tvůrčího psaní, těšila jsem se na ní asi ze všeho nejvíc... jenomže...

Rozdali nám papíry a tužky, on nám řekl: "Budete psát dialog (formou scénáře). A bude to hádka. A pište, máte na to dvacet minut." Načež pár lidí odešlo, mezi nimi i jedna stará paní, která si omylem odnesla i tužku, kterou jsme měli vrátit. Pan Arnošt ji dokonale přede všemi shodil a já na něj jen zůstala nevěřícně zírat. Do toho začal povídat cosi o tom, jak nám to tu řídne a že každý holt nemá ke psaní dispozice. Vy byste snad dokázali napsat kvalitní dialog během dvaceti minut v hale plné hluku a za jeho rádoby vtipných řečí? Já tedy ne. A tak se stalo, že jsme s Jitou raději odešly na Erazima Koháka, který byl mnohem lepší, a napadlo mě zpracovat a dále rozvíst jednu jeho myšlenku do knihy, či alespoň trochu rozsáhlejšího díla :). Jen lituji, že jsme kvůli dílně přišly o začátek :(

Navíc, je to ovšem otázka názoru, si myslím, že je jednodužší napsat během chvilky prózu než drama (čili pravý opak toho, co tvrdil on), jelikož u dramatu se bez dobré myšlenky neobejdete kdežto u prózy - ano, je hodně důležitá - avšak máte možnost to alespoň trochu vylepšit jazykem, stylem psaní, nějakým popisem...

Ještě více než pan Arnošt mě však rozčilovala holka přede mnou, jež hltala každé jeho slovo, smála se všemu, co vypustil z úst, i chudákovi staré paní, a považovala se za náramně nadanou, když zůstává sedět. Pak začala horlivě psát. Jita ji letmo nakoukla při odchodu přez rameno - viděla 2 postavy: otec - dcera. Zřejmě chápete, na co narážím...

No nic, nebudu se rozčilovat, když jinak, až na ještě jednu, dvě příhody, o kterých se tu nebudu rozepisovat, to byl krásný den. Skončily jsme potom v čajovně U dvou šálků, kde to bylo jak jinak než skvělé :)

A teď už Vám sem konečně přikládám dopis, díky kterému jsem se včerejšího veletrhu zúčastnila (zadání bylo napsat dopis autorovi naší oblíbené knihy, kde se rozepíšeme o tom, proč se nám jeho kniha líbila)